Historické okénko

Navzdory tomu, co píše děkan Kosmas (o jehož věrohodnosti pojednáme níže), nebylo naše území v době příchodu Slovanů bez obyvatelů lidských. Pomineme teď obyvatelstvo pravěké, které zde zanechalo mnoho sídlišť, jejichž valy jsou v naší krajině patrné dodnes. Už ve čtvrtém století před naším letopočtem zde budovali svá oppida Keltové z kmene Bójů a na své sousedy udělali takový dojem, že podle jejich jména ještě po mnoho století nazývali naši zemi Boiohaemum. Kolem přelomu letopočtu se tu usídlili germánští Markomani a o něco později se k nim přidali jejich Langobardští soukmenovci. Lhostejno k tomu, kdo zrovna tvořil vládnoucí vrstvu či jaké kmeny právě táhly Moravskou branou nebo od Labe k Šumavě a naopak, zůstávala většinová populace víceméně netknutá, jen mírně naředěná nově příchozími. Později, když už Římská říše byla minulostí (takže o dění v Čechách neměl kdo psát), usadili se tu další Germáni - Durynkové a Herulové, poháněni všeobecným chaosem, zvaným 'stěhování národů'. A právě s těmi se tu mohli potkat první přicházející Slované.

Původ Slovanů leží zahalen mlhou nejspíše někde mezi řekami Vislou a Dněstrem, po Evropě se však rozptýlili především z Panonské nížiny. Tam se dostali, když se dvě stě let po obávaných Hunech na východě zvedl další kočovný národ – Avaři. Ti kolem poloviny šestého století přijeli z asijských stepí a usadili se právě v Panonii, odkud svými výboji ohrožovali zejména bohatou Byzantskou říši. Slované na těchto válečných výpravách s Avary často spolupracovali, a to jak z donucení, tak dobrovolně. V třetině sedmého století se pak Slované vzbouřili a zlomili nadvládu avarského kaganátu, ale to je příběh na jindy.

Ať už je poháněl strach z Avarů či prostá touha po novém území, začali Slované v průběhu šestého století pronikat z Panonské nížiny přes Moravu na naše území. Přicházeli v několika vlnách a zaplňovali především prázdné místo po Langobardech, kteří se po příchodu Avarů odebrali na sever Apeninského poloostrova, kde založili mocnou říši. Naši předkové prý byli vysokého, štíhlého vzrůstu, měli velkou sílu a stejně jako Keltové a Germáni měli světlou barvu pleti i vlasů. Za obživu jim sloužilo zemědělství a pastevectví, avšak jejich povaha nebyla zdaleka tak holubičí, jak se nám snažili namluvit obrozenci.

A poněvadž o nás stále neměl kdo psát, nemáme o dění v Čechách od samotného příchodu až do roku 872, kdy se ujal moci první historicky doložený přemyslovec Bořivoj, prakticky žádné zprávy. Ze zahraničních zdrojů se dozvídáme o Sámově říši, poté vágně o několika franských vojenských výpravách na naše území a o několika našich vojenských výpravách na území Saska, Durynska či Bavorska. Dvě století po Sámovi se vzmáhá říše Velkomoravská, která v době svého největšího rozmachu zasáhne i do Čech. Postupně se k nám dostává křesťanství a s ním i písmo. Do té doby zde ale máme jakousi 'dobu temna' a nebo lépe – dobu mýtů. A právě do této doby jsou zasazeny naše larpy.

Mimochodem, v roce 1045 se narodil Kosmas, kterému vděčíme za první (latinsky psanou) zprávu o našich nejstarších dějinách (pomineme-li vágní a sporné zmínky tzv. Kristiánovy legendy). Církevně vzdělaný děkan (jak také jinak) ji však nepsal jako historické pojednání, ale jako legendu, která měla legitimizovat náš národní nárok na toto území a zároveň jako biblickou analogii. Proto je podle něj tato země liduprázdná a proto popisuje historický vývoj jako přechod od ideální (rajské) společnosti přes dobu soudců a věštců až po dobu královskou. Vynechává přitom mnoho detailů, známých z pozdějších zpracování legendy. Zlí jazykové dokonce tvrdí, že Kosmas zničil všechny starší prameny, aby jeho verze zůstala jako jediná legitimní. Tak či tak, jak to bylo doopravdy se nejspíš nikdy nedozvíme.

Orientační časová osa

Slovanská mytologie

O víře našich předků nemáme mnoho zpráv. Křesťanští zapisovatelé se většinou, jako ve výše uvedeném výkladu Kosmově, při popisu zmohli pouze na 'modly hluché a němé', případně na antická přirovnání. To málo, co máme, však můžeme doplnit archeologickými nálezy, etymologickými teoriemi a analogiemi s našimi slovanskými příbuznými.
V době, o kterou se nám jedná, měli naši předkové polyteistické náboženství s antropomorfními božstvy, kterým byly stavěny vyřezávané dřevěné modly, převážně v otevřených, přírodních svatyních. Jména těch bohů, jak je vnímali staří Čechové, se nám ovšem nedochovala. Pro naše účely si proto vypomůžeme východoslovanskou výpůjčkou. V našich hrách se tak můžete setkat se Svarogem, Perunem či Velesem, jelikož to jsou božstva velice stará a je velmi pravděpodobné, že je naši předkové v té či oné podobě uctívali (více zde). Z velké míry se však jedná o pouhé spekulace.

Dalším výrazným aspektem staroslovanské víry bylo velké množství animistických a démonistických reliktů. Jinými slovy, celý svět byl obydlen velkým množstvím duchů a běsů a soužití s nimi nebylo vždy jednoduché. V pramenech, jezírkách, potocích a řekách byste našli rusalky a vodníky, po mokřadech tančila bludná světélka, na lesních paloucích se scházely víly a stíny mohutných hvozdů si to rázoval nebezpečný Lešij se svou družinou běsů, šálících rozum i zrak. Hory a skály, ale i lidská obydlí obývali skřítci, pole brázdily polednice, noční tmou se plížily mory a jezinky a na obloze poletovali ohniví zmeci.

Věřilo se také v posmrtný život duše lidské. Ta se po smrti mohla stát jedním z výše jmenovaných duchů, ale častěji pomáhal zemřelý pečovat o blaho svých potomků. Víra v předky byla velice rozšířená a v každém domě stály vyřezávané podoby 'dědů', kteří nad svým potomstvem drželi ochrannou ruku. Kusé informace, které jsou nám k dispozici, nejsou zcela jednotné v tom, co se vlastně s duší zemřelého děje. Některé koncepce víry v předky počítají s přítomností duše přímo v domě; podle jiných verzí odcházejí duše do Návu (viz níže) a některé z nich mohly najít posmrtný domov ve věčně zeleném podsvětí Velesově (což prý bylo velice příjemné místo).

Další vlastnost, která zaujala cizí kronikáře, byla absolutní nevíra Slovanů v osud, čímž se velmi lišili například od Germánů. Slované prý i v případě špatné věštby nevěřili v její nevyhnutelnost, nýbrž o to více obětovali svým bohům, aby nepřízeň osudu odvrátili. Bohům se skutečně obětovalo, a to dosti pestře: oběti movité, zápalné, úlitby, obětiny zvířecí, rostlinné a v některých případech nejspíše i lidské. Obětováním se též snažili zajistit si přízeň duchů a běsů.

A jak byl podle starých Slovanů uspořádán svět? Na počátku světa, tak jak ho známe, svedl nebeský kovář Svarog bitvu se strašlivým drakem Zmijem Goryničem. Dlouho spolu bojovali, až nakonec kovář uchopil plaza kleštěmi, omotal ho kolem rádla pluhu a tím pluhem potom vyoral hlubokou brázdu, kterou rozdělil svět na dvě poloviny: Jáv, svět živých, tedy náš svět, a Náv, svět mrtvých. Svarog potom panoval v Jávu a Zmij v Návu.
V Návu žila studená bohyně Morana, která převáděla duše zemřelých přes hranici. Měla sestru jménem Vesna, a ta byla bohyní jara a tepla. Každý půlrok vyšla Morana na svět a Vesna zaujala její místo v podsvětí, a tak se střídala roční období.

Náš svět zatím zahřívala a chránila Svarogova moc skrze jeho syny Dažboga a Svarožice (slunce a oheň). Byl tady však také spor a boj, a to mezi hromovládným Perunem, pánem všeho, co plulo v povětří, a vládcem podsvětí a ochráncem stád Velesem. Perun do něj bil svou ohnivou sekerou (bleskem), ale Veles mu pokaždé uniknul a schoval se někde jinde pod zemí. Až na tohle drobné škorpení to však celkem fungovalo. Veliká Živa, matka všehomíra, rozdávala plodnou sílu a vlhká Mokoš ji roznášela po světě. Ve větru se proháněl Stribog se svou ženou Meluzínou, po lesích pobíhala jako laň hbitá Děvana a spanilá Lada přála lásce.

Germánská mytologie

Pro starogermánské náboženství se nám zachovalo mnohem více zdrojů, než pro to slovanské. Proto také tento text nebude tak zevrubný, jelikož relevantní informace si lze dohledat velice snadno. Vděčíme za to především specifické situaci na Islandu, kde ještě dlouho po mírumilovném přijetí křesťanství v roce 1000 n.l. rezonovala tradice skaldské poesie, která držela staré příběhy v úctě a stále při životě. To ve třináctém století umožnilo vzniknout dvěma významným písemným památkám, které shodou okolností nesou stejný název: Edda. První, nazývaná Starší nebo též Poetická, je dílem anonyma, který sepsal dávné zpěvy. Druhá, zvaná Mladší či Prozaická, je dílem velmože Snorriho Sturlusona a byla zamýšlena jako příručka pro začínající skaldy. Díky Eddám se nám zachovala alespoň islandská a pozdní verze germánské mytologie. Ve spojení s archeologií, lingvistikou a dalšími, byť ne tak obsáhlými zdroji, v ní můžeme snadno najít velice staré vrstvy, o kterých lze celkem bezpečně tvrdit, že byly od počátku vlastní všem germánským kmenům.

Pro potřeby našich larpů vycházíme především ze znalosti staroseverské mytologie a pokud je to možno, alespoň pojmenováváme bohy jejich staršími či jihogermánskými jmény. Z Ódina se tak stává Wothan, z Thóra Donnar a z Lokiho Lopt. Pouze bohyně Nerthus byla skutečně vlastní jižním germánům; její kult popisuje římský dějepisec Tacitus. Na severu zmínky o této bohyni nenajdeme, díky etymologické podobnosti však bývá spojována s Njördem (mohla by to být jeho sestra nebo žena... nebo obojí, jak už to u Vanů prý bývalo).

V germánské mytologii jsou totiž dva božské rody: historicky mladší Ásové a pravděpodobně starší Vanové. Když byl svět ještě mladý, oba rody prý spolu vedly válku. Nakonec se však usmířili a jako záruku míru si vyměnili cenná rukojmí. Tak se do Ásgardu dostali tři Vanové: Njörd a jeho děti Frey a Freya. Ti jsou, jako všichni Vanové, především božstva plodnosti.

Ásové zase neustále vedou válku za bezpečí světa i lidstva, jak bojují proti zlým ledovým obrům a trollům. Velkou zvláštností germánského vnímání světa je silná víra v predestinaci. Co je dáno osudem či věštbou, je pro ně nezvratné a nemá smysl se proti tomu dětinsky bouřit. Proto i věčný boj bohů o osud světa má svůj konec: Na konci světa se síly dobra a zla střetnou při Ragnaröku ve veliké bitvě a svět bude zničen, aby se znovu obnovil. Na poslední bitvu pojede armáda obrů a démonů na veliké lodi, která se jmenuje Naglfahr. Ta loď bude postavená z nehtů mrtvých válečníků a proto jediné, co můžeme dělat proti neodvratnému příchodu konce, je stříhat před pohřbem mrtvým nehty, aby byla loď dostavěna co nejpozději.

O starogermánském uspořádání světa máme trochu nejasné zprávy. Víme, že světů má být devět a že v jejich středu roste ohromný světový strom, jasan Yggdrasil, který se dotýká každého z nich. Světy však jako by byly zároveň jak položené v jedné rovině, tak nad nebo pod sebou. Tak či tak, náš svět, svět lidí, zvaný na severu Midgard (střední hradiště), leží obklopen nekonečným oceánem. Na jeho břehu jsou země ledových obrů, zvané Jötunnheim. V jeho středu pak leží Ásgard, hradiště Ásů. Z něj každý den sjíždějí po duhovém mostě Bifröstu ke studni u kořenů Yggdrasilu, kde rokují o osudu světa. Další světy jsou: Vanaheim, domov Vanů, Álfheim, říše elfů, Svartálfheim, domov trpaslíků, temný Helheim, mrazivý Niflheim a ohnivý Múspellheim.